Kompozice B (č. II) s červenou barvou

Piet Mondrian dospěl ke svému zralému stylu "čisté" abstrakce kolem roku 1920 během jeho života v Paříži. Vyhýbal se všem odkazům na přírodu a omezoval se na čtverce nebo obdélníky základních barev, zasazené do bílých polí a ohraničené protínajícími se přímými čarami. Jeho plátna vyjadřovala podle jeho názoru principy "plastické ekvivalence" nebo to, co nazýval "neoplasticismem". Jeho díla, v nichž roviny základních barev vyvažují roviny nebarevné (bílé, šedé nebo černé) a vertikální linie stojí proti horizontálním liniím, přičemž obě působí jako vymezení rovin, podle něj ztělesňovala principy rovnováhy a harmonie. Svá pečlivě komponovaná plátna považoval za mikrokosmy či emblémy dokonalé rovnováhy v umění i ve všech oblastech života a doufal, že "neoplastické" principy budou základem budoucí ideální společnosti. V Mondrianových pozdějších dílech, jako je Kompozice B s červenou barvou, již linie neoznačovaly pouze hranice barevných ploch. Místo toho procházely po celé délce a šířce pláten a staly se nejaktivnějšími prvky kompozic. Dynamické křížení linií zabraňovalo tomu, aby barevné plochy byly vnímány jako statické prvky, zatímco nerovnoměrné intervaly mezi liniemi vytvářely visuální rytmus.