James Abbott McNeill Whistler
V předchozích středečních Myšlenkách na umění před dvěma týdny jsme si lámali hlavu nad hrstkou otázek. Ty měly za cíl zpochybnit Tolstého pohled na umění a otestovat koncept "Umění jako upřímné poselství". Je-li totiž umění plodem sdělení, "pravdivým vnitřním výrazem svého Tvůrce, když je vnímáno posluchačem", pak o definici umění až příliš rozhoduje jak veřejnost - co když je předávané sdělení natolik ojedinělé, že nemá odezvu v někom jiném; tak umělec - co když se žádné sdělení nepředává nebo je vyjadřovaný pocit vykonstruovaný a není upřímný? Kdyby hodnotu díla určovalo jeho sdělení, nehodnotili bychom nikoli dílo, ale informaci, kterou nese? Pokud bychom uvažovali o autonomii "pravdivého sdělení", začali bychom dílo vnímat pouze jako podporu toho, co je jím sdělováno. A to se neděje, máme tendenci považovat dílo za jedinečné a nepostradatelné. Stejně tak nepovažujeme různá umělecká díla se stejnou upřímností a nesoucí stejné poselství za díla se stejnou uměleckou hodnotou. To neznamená, že by umění nemělo mít poselství, ale nemělo by z něj vyvozovat užitečnost, která by ho ospravedlnila jako umění. Umění by mělo být, v perspektivě Oscara Wilda, zbytečné. Tato bytost, bez prostředků k dosažení cíle... (Pozor, předpojatost!), se potýká s potřebou, aby umění bylo ospravedlněno. Proč by nemohlo být pouze - a "pouze" zde neomezuje, ale zdůrazňuje neomezené možnosti - svébytnou emanací okolností: umocněnou myšlenkou, krásou, nahodilostí, čímkoli, na co se může kondenzovat znepokojivý chaos žití. Máme-li mít ve století stále rostoucí "mozkové síly" počítačů, které ovládají sféru analytických vlastností, nějakou hodnotu, musíme ocenit jedinečný soubor okolností, které rozvíjejí jedince, jako je představivost, intuice, zranitelnost... A právě zde by mělo umění stát nezávisle. Příští týden se hlouběji podíváme na Oscara Wildea, Baudelaira a hnutí dekadentů a estétů
Artur Deus Dionisio