Černá v sytě červené

Černá v sytě červené z roku 1957 sleduje charakteristický formát díla Marka Rothka, ve kterém se zdá, že se uvnitř hranic malířského plátna vznášejí naskládané obdélníky barev. Přímým obarvením plátna mnoha tenkými vrstvami pigmentu a věnováním zvláštní pozornosti okrajům, kde se pole vzájemně ovlivňují, dosáhl umělec efektu světla vyzařujícího ze samotného obrazu. Tato technika vyhovovala Rothkovým metafyzickým cílům: nabídnout malbu jako bránu do čistě duchovních sfér, učinit ji stejně nehmotnou a sugestivní jako hudbu, a přímo sdělovat ty nejzákladnější, čisté formy lidských emocí. Rothko miloval Aischylovy tragédie a Nietzscheho pojetí vzniku tragédie, a protože mu malířská činnost vnesla do života vysoké drama, trval na tom, aby lidé vnímali jeho obrazy, včetně černých maleb, jako dramatické. A některé z nich mohou být samozřejmě dramatické, v hovorovém smyslu "vzrušující". Určitě je potřeba se otevřít k Rothkově tvorbě. Jsou vším, jen ne samozřejmostí.