Park u Lu

Následující čtyři týdny v neděli představíme sbírku Zentrum Paul Klee. Užijte si to :) Doufám, že dnešní popis nebude příliš dlouhý!

Obrázek Park u Lu ožívá díky silnému kontrastu mezi černými symboly znázorňujícími stromy, větve a cesty parku a pak okolními barevnými zónami jako pestré listí. Zdá se, že Paula Kleea k namalování tohoto obrazu inspirovala konkrétní krajina. Kleeova manželka Lily koncem 30. let 20. století několikrát cestovala ze zdravotních důvodů do Lucernu, kde trávila čas v sanatoriu. Paul Klee ji tam navštěvoval, když mu to jeho zdravotní stav dovolil, a procházel se s ní parkem kolem sanatoria.

Na obraze se kombinují dva různé barevné tóny: paleta teplých zelených a hnědých odstínů, které vrcholí výraznou jasnou oranžovou, a decentnější výběr s bílou a šedou směsí zelených, šedých a především modrých odstínů. Nechybí ani červená, která je mnohem chladnější díky tomu, že je smíchána s bílou. Kombinace teplejších barev na jedné straně a chladnějších na straně druhé dává jasně najevo rozdílné prostorové efekty. Zatímco teplé barevné tóny jako by vystupovaly do popředí, chladnější barvy se stahují do pozadí a působí jakoby zahalené závojem a vzdálenější.

Také v přírodě se objekty, které jsou vzdálenější, jeví vždy světlejší a modřejší než ty, které jsou blízko. Prostorové působení obou barevných tónů otevírá v jejich kombinaci živou hru postupujících a ustupujících barev, která je posílena rozdílem mezi jednotlivými tóny a s ním i jejich pohybem vpřed nebo vzad. Teplé červené a žluté tóny vytvářejí skořápku, barevný povlak kolem černých symbolů květin, keřů a cest. Výjimkou jsou lila šedé plochy, které obklopují některé jednotlivé menší symboly. Bíle ohraničené černé znaky obklopené teplejšími barvami charakterizují vše, co tvoří park.

Zároveň jsou plochy na pozadí mezi symboly a jejich zbývajícími barevnými plášti natolik jednoduché a nápadné svou formou, že samy o sobě vystupují jako samostatné figury. Barvy těchto ploch se mění podle toho, jak jsou silnější v kontrastu se sousedními teplými plochami nebo se spojují příbuzným jasem. Tímto způsobem získává i pozadí neustále se měnící, prostorově pohyblivou podobu, podobně jako se park skládá z keřů, stromů a luk i cestiček mezi nimi. Tuto souhru teplých a studených barev, která evokuje tak prostorově odlišné vzdálené pláně, mohl zpočátku rozpoznat Paul Klee během svého působení ve Schleissheimu.

Podle tohoto systému byly maskovací barvy letadel a nákladních vlaků nezbytné k tomu, aby nepřítel nemohl snadno zjistit přesnou polohu objektu, protože tu již nebylo možné prostorově určit. Tímto způsobem určité barvy splývaly s barvou okolí a ztrácela se celková optická podoba letadla. Bíle orámované černé stromy, větve a cesty připomínají Železné kříže, které byly na křídla letounů hustě natřeny černou barvou s bílým lemováním, aby v nepříteli vzbuzovaly strach a hrůzu. Klee byl skutečně během své vojenské služby ve Schleissheimu zaměstnán malováním písmen a symbolů na již maskovaná letadla.