Dolmen

Alfred Kubin byl rakouský umělec a, odvážíme-li se hádat, poměrně zmučená duše. Vědělo se o něm, že žije na malém zámku ve Zwickledtu a jeho životopis obsahuje nervové zhroucení a pokus o sebevraždu – to druhé přímo na hrobě jeho matky. Na jeho raných kresbách, zde zobrazených, se často objevují monstra, deformace, znetvoření, lidská těla v rozkladu – ponurá fantasmagorie bezútěšných, makabrózních a pouze zneklidňujících, s paletou, která směřuje až k sazím. To, co mě nutí se na to dívat, je jakýsi prvek odtažitosti v jeho stylu, jako by divoké vykuchání fantastickým stvořením nebylo nic velkého; nejsme zvyklí vidět brutální bez děsivého. Jak poznamenává Christopher Brockhaus: „Tyto kresby odhalují Kubínův trvalý zájem o makabrózní. Tematicky souvisely se symbolismem, jak ukazuje inkoustová kresba Dolmen. To odráží běžnou symbolistickou představu ženy jako svůdkyně a ničitelky.“ Není divu, že Kubin Schopenhauera obdivoval.