Piero della Francesca
Piero della Francesca byl záhadný umělec rané renesance. Jak dosvědčuje Giorgio Vasari ve svých Životech nejvýznamnějších malířů, sochařů a architektů, současníci ho znali také jako matematika a geometra. Dnes je Piero della Francesca oceňován především pro své umění. Jeho malířství se vyznačuje klidným humanismem, používáním geometrických forem a perspektivy. Podle malého měřítka byl obraz pravděpodobně určen pro soukromou zbožnost. Poprvé byl spatřen v roce 1822 v kostele františkánského kláštera observantů Santa Maria delle Grazie nedaleko Senigallie (Marche), odkud pochází jeho dnešní název. Senigallia byla odňata Sigismondu Malatestovi Federicem Montefeltrem: oba muži byli Pierovými mecenáši.
Zakázka pravděpodobně pocházela od Giovanniho Della Rovereho, který se v roce 1474 zasnoubil s Giovannou Montefeltrovou a Federico tehdy Giovanniho jmenoval pánem Senigallie. Po znovuobjevení byl obraz převezen do vévodského paláce v Urbinu. Restaurování v 90. letech 20. století ukázalo vysokou kvalitu Piera della Francesca v zacházení se světlem i vliv vlámských mistrů na něj, a to jak technice oleje na plátně, tak v detailech, jako je košík s lněnou gázou, korál a látka zakrývající hlavu Madony. Světlo, které realisticky vniká z okna vlevo, je symbolem početí Panny Marie. Plátno v košíku je narážkou na její čistotu, zatímco pouzdro na hostie na polici a náhrdelník a přívěsek z korálu, které nosí Ježíšek, naznačují eucharistickou oběť. Upřený, zamyšlený nehybný pohled všech postav by také mohl být narážkou na nadcházející oběť.