Přítelkyně

Klimt se zejména u svých pozdních kreseb často zabýval homosexuální láskou. Na této pozdní malbě těla žen působí dematerializovaně. Pozadí se rozpouští v dekorativním ornamentálním prostoru. Klimtova apropriace orientální ornamentiky dosáhla vrcholu kolem roku 1917 právě u obrazů, jako jsou Přítelkyně. Ikonografické výpůjčky, které byly základem jeho prvních zakázek, nebyly pro umělce samozřejmě ničím novým, stejně jako mu nebyl cizí japonský design. Po celé své mozaikové období zkoumal nejednoznačné vztahy mezi postavami a okolím podobně, jako to známe z  japonských plakátů, ale jeho neodbytná věrnost trojrozměrné věrohodnosti mu vždy bránila dosáhnout úplné plošné jednoty. Téma Přítelkyň představovalo samozřejmě rekapitulaci lesbických obrazů, které se v Klimtově tvorbě objevovaly již od Vodních hadů z roku 1904. Svět, v němž Přítelkyně žijí, je však mnohem méně zapovězeným místem než svět Vodních hadů a jedná se o mnohem méně zapovězené lidi. Navzdory surrealistickým prostorovým kvalitám plátna je zřejmé, že tato dvojice neobývá vodní hlubiny, ale žije nad zemí a dýchá skutečný vzduch. Obě tváře jsou viditelné a dokážou zaujmout divákovy sympatie. Cit mezi nimi je spíše něžnou náklonností než nějakou erotickou vášní a „nepřirozený“ homosexuální svazek zde nabývá nevyhnutelnosti ve smyslu jin/jang. Tento dualismus je vyjádřen jak fyzickým vzhledem obou - jedna je oblečená a druhá nahá -, tak i ptáky, kteří je doprovází. Vlevo je pohádkový fénix, symbol regenerace, zatímco vpravo jsou poslové zkázy, havran a zlá, rudooká labuť. Z přítelkyň se tak stávají symboly věčných lidských potíží. Dvojice, jejíž situace zdaleka není anomální, ale nabývá prototypických rozměrů.

Toto dílo věnujeme našim kamarádkám Ale a Dominice.

Více lásky. Méně nenávisti. #LáskaVítězí