Joan Miró
Prázdné plátno, stejně jako prázdný list papíru, v sobě skrývá potenciál nekonečnosti. Může rozpoutat válku nebo pomocí vyznání začít celoživotní manželství, inspirovat revoluci nebo vás zachránit před zármutkem v obraze – všechno je zahalené tmou, dokud není něco definováno. Proto může být první řádek tak děsivý. Pokud cítíte odpovědnost rozbít nekonečný proud možností tím, že definujete, o čem ta stránka/plátno bude, což je boj, který mě neustále stresuje, možná bychom se měli zamyslet nad Miróovými obrazy.
Jsou určitým druhem terapie na tuto konkrétní paranoiu. Velmi mi záleží na závěrech a logických propletencích, jsem posedlý detaily, které musí dávat smysl. To začíná nákupem mýdla (které z nějakého důvodu musí barevně ladit s šampónem) a končí psaním, ať už je téma jakékoliv. Tahle úzkost z hloupého puntičkářství je tak silná, že někdy nejsem schopný psát o něčem, co by mi dělalo velkou radost, protože jsem ještě nepřišel všem detailům na kloub. Nejhorší na tom je, že si tuhle směšnost uvědomuju (alespoň většinou).
Pokud se s tímhle neklidem víceméně ztotožňujete, je pravděpodobné, že si přejete, aby věci, které mají být zábavné, byly stejně snadné, jako když jste byli děti. Prostě plavat bez obav, že by to šlo dělat ve vhodnější dobu, nebo jen tak blbnout v kuchyni bez ohledu na konečný výsledek. Proto jsem tak kritický ke zdiskreditovaným obrazům, jako je ten dnešní, a pohrdlivým větám typu: "To by zvládlo i dítě." Protože tohle je, moji přátelé, opravdový úspěch. Možná, že to nejobtížnější je čelit tomuto impulzivnímu a chaotickému světu, kde mnoho nezbývá pro dokonalost, přijmout omezení vlastního odhodlání a prostě si to užít. I mistrovská díla vznikala díky riskování a chybám a není neobvyklé slyšet slavné malíře a spisovatele otevřeně říkat, že se jim jejich práce nelíbí. Možná proto, že je tak těžké vyrovnat se s vlastním očekáváním.
- Artur Dionisio