Francisco Pradilla y Ortiz
Doña Juana, královna Joanna I. kastilská, byla dcerou španělských katolických panovníků Ferdinanda II. a Isabely I. Provdala se za Filipa I., který však poměrně rychle zemřel na horečku, možná tyfus. Poté, co doprovázela jeho rakev po Španělsku po dobu jednoho roku, byla poslána (čtěte: vyhnána) do kláštera Santa Clara v Tordesillas, kde údajně trpěla duševní chorobou až do své smrti v roce 1555.
Na tomto obraze Francisca Pradilly y Ortize z roku 1877, Doña Juana la loca, ovdovělá královna, doprovází rakev svého zesnulého manžela na cestě do královské kaple v Granadě, kde bude nakonec pohřben. Je také viditelně těhotná s jejich dcerou Catalinou Rakouskou. Zde vidíme, že její zármutek se rozšířil za hranici nasycení a začíná se projevovat fyzicky a v chování. Ubohá Juana: je silně rozrušená, ale jiní truchlící už přestali truchlit. Trpělivě čekají, ale jsou znudění a nezaujatí. Je úplně sama a i když ji Pradilla umisťuje do středu kompozice, vyjadřuje její citovou izolaci ve tvářích dvořanů v průvodu. To je okamžik, kdy se z ní stává la loca (šílená).
Vezmeme-li v úvahu citový souhrn toho, co tato žena v tomto okamžiku vytrpěla, mohli bychom přehodnotit toto šílenství na pozitivní stránku. Truchlila nad svým nevěrným manželem, kterého vášnivě milovala a který se spiknul s jejím otcem, aby ji držel od trůnu. Upřímnost jejího zármutku je poctou lásce, kterou k tomuto muži chovala a s ohledem na to bychom mohli toto šílenství přehodnotit, když Doña Juana setřásla plášť společenských mravů a oddala se lidskosti.