Noční hostina

Ach, Paul Klee nám tolik chyběl!

Klee se narodil v prosinci 1879 a jako dítě se toužil věnovat hudbě. V dospívání se však nakonec rozhodl pro malířskou kariéru a v roce 1898 začal studovat Akademii výtvarných umění v Mnichově. Měl kreslířský talent, ale sám o sobě prohlašoval, že nerozumí barvám, a proto se pravděpodobně nikdy nenaučí malovat. Co si tedy pak máme myslet o tomto krásném barevném obrazu Noční hostina?

V celém jeho díle se objevuje tolik různorodých aspektů, že se vzpírá stylistické kategorizaci, ale toto konkrétní dílo má kořeny v expresionismu. Vyobrazuje noční scénu se strukturami, stromy, listím, oblohou a hvězdami. Budovy jsou formovány jakoby dětským stylem. Dům, možná stodolu a (pravděpodobně) kostel tvoří jednoduché linie a tvary a další tvary, které jsou zdánlivě v dálce, jsou spojeny s popředím obrazu horizontální čárou, která prochází středem obrazu. Pro mě má tato demarkační linie efekt současného propojení a oddělení popředí a pozadí, oblohy a země, rozlehlosti a sevřenosti. Mám pocit, že se dívám na malé hřejivé místo pod nevyzpytatelnou oblohou. Toto teplo vychází samozřejmě z Kleeova použití barev – dovednosti, kterou se nebyl schopný naučit!

Zde používá protiklady červené a zelené a dosahuje tak harmonie. Stromy jsou poseté bílou barvou, jako by byly ozářeny měsíčním světlem. Dominance centrální červené střechy je vyvážena červeným vybarvením po obou stranách a pod ní a kompenzuje zeleň země a objektů na horizontu – jsou to hory? Na tomto díle je něco výrazně snového, jako by tu spolu koexistovaly různé možnosti, ale to vlastně nevadí, protože nic z toho není reálné. Když pozoruji tento obraz, mohu snít a ocitnout se ve světě, kde se každodenní věci prolínají s podivnostmi z mého podvědomí.

Během svého působení jako člen fakulty Bauhausu (1921-1931) vyvinul Klee svůj vlastní systém barev. Vzal již existující kolo barev a přeměnil jej na kouli, která tak mohla reprezentovat barvu pomocí odstínu, jasu a sytosti. Přišel také s myšlenkou, že barva má svou vizuální váhu: například červená je podle Kleea docela těžká. V roce 1914 uvedl ve svém deníku, že „barva a já jsme jedno“ – výrok, s nímž při pohledu na Noční hostinu souhlasím. Je svědectvím o síle tohoto obrazu, který dokáže diváka pohltit, a je těžké si představit, že Klee kdy věřil tomu, že nikdy nebude schopen využít expresivní a emocionální sílu barev.

- Sarah

Mrkněte na článek „Paul Klee’s Autumn Atmosphere (Podzimní atmosféra Paula Kleea)“ na DailyArtDaily.com :)