Hieronymus Bosch's follower
Použití ošklivosti jako vizuálního prostředku bylo za Boschova života oblíbené. Satirický přístup k životu nebyl v Nizozemsku v 15. století ničím neobvyklým. Například Rederijkers (řečnické skupiny) vznikaly v každém nizozemském městě a většinou se zaměřovaly na vážné moralizující hry, které se hrály na veřejnosti. Tyto hry měly za úkol poskytnout divákům etické nebo morální ponaučení pomocí skečů, komedie a často i výběru groteskních postav. Náboženská morálka se řešila pomocí přehnaných, ošklivých postav, protože čím hrůznější byly na pohled, tím více poutaly pozornost a zaujaly diváky. Nepřekvapí, že stejnou techniku vidíme i na tehdejších obrazech, například groteskní tváře na tomto Boschově obraze nebo spíše, jak připisují nejnovější výzkumy, na obraze některého z jeho následovníků.
Tvář Krista na tomto vyobrazení je klidná, stejně jako tvář Veroniky po jeho pravici, ale všude kolem nich se pošťuchují a posmívají lidé s tvářemi tak či onak pokřivenými a znetvořenými. Důvod tohoto kontrastu je zřejmý: Kristus jako spasitel lidstva je čistý, a proto je jeho tvář klidná a krásná, zatímco okolní lidé jsou hlučící a šklebící se skupinka postav, které vypadají, jako by se každou chvíli měly začít prát. Jejich ošklivost je okamžitě spojuje s nemorálním životem a přenáší jasné hodnoty, které jsou výjevu na tomto obraze vlastní.
Vyobrazením těchto ošklivých postav nás malíř staví před výzvu: nutí nás, abychom se ptali, na co se díváme, a abychom se tedy do obrazu zapojili způsobem, který od nás vyžaduje úsilí. Obraz působí jako zrcadlo, které nám odráží naše nejhorší vlastnosti. Do jisté míry poznáváme ty stránky sebe sama, o kterých jsme méně ochotni přiznat, že je máme. Snadněji se ztotožňujeme s davem než s Kristem, což je nezbytné pro pochopení toho, co nám právě prostřednictvím této výměny pohledů mezi divákem a tím, co nám umělec ukazuje, připomíná povinnost být ctnostní, protože, koneckonců, kdo by chtěl být jednou z těch tváří?
- Sarah Mills