Vzkříšení

Piero della Francesca, italský renesanční mistr, byl pověřen, aby tuto fresku namaloval pro gotickou Residenzu, společnou zasedací síň v Sansepolcro, která byla používána výhradně Conservatori, hlavními soudci a guvernéry, kteří by se před zahájením svých rad modlili před tímto obrazem. Freska, umístěná vysoko na vnitřní stěně obrácené ke vchodu má pro svůj námět nepřímou zmínku na název města (což znamená Svatá hrobka), odvozený od přítomnosti dvou relikvií Božího hrobu nesených dvěma poutníky v 9. století. 

Ježíš je ve středu kompozice, zobrazen v okamžiku jeho vzkříšení, jak naznačuje poloha nohy na parapetu své hrobky, který Piero vykresluje jako klasický sarkofág. Britský historik umění Andrew Graham-Dixon poznamenává, že kromě rány je Kristovo "tělo stejně dokonale vytesané a bez poskvrny jako tělo starožitné sochy. Ale jsou v něm doteky silné lidskosti: neidealizovaná, téměř hrubě vyhlížejíci tvář a ty tři záhyby kůže, které se mu svraštují na břiše, když zvedá levou nohu. Piero zdůrazňuje jeho dvojí charakter, jako člověka a jako Boha."

Podle tradice a ve srovnání s dřevorytem ilustrujícím Vasariho Životy malířů je spící voják v hnědém brnění po Kristově pravici autoportrétem Piera. Kontakt mezi vojákovou hlavou a žerdí praporu nesenou Kristem má představovat jeho kontakt s božstvím. 

Freska byla během 2. světové války téměř zničena. Byla ušetřena jen proto, že Tony Clarke, britský dělostřelecký důstojník, se vzepřel rozkazům a zdržel se použití děl své jednotky k odstřelování města. Clarke fresku nikdy neviděl, ale četl pojednání Aldouse Huxleye z roku 1925 popisující Vzkříšení, kde se uvádí: "Stojí tam před námi v celé a skutečné nádheře, největší obraz na světě. Díky němu město spolu se slavným obrazem přežilo. Když se události příhody konečně vyjasnily, byl Clarke chválen jako místní hrdina a dodnes ulice v Sansepolcro nese jeho jméno.