Simon Vouet
Barokní umění lže. Nasává realitu barvami, nasycuje ji mnoha přehnanými detaily, zatímco světlo je manipulováno v extrémním kontrastu, které září na ten nejdramatičtější aspekt.
Nadbytek detailů by se mohl zdát natolik křiklavý, že to způsobí odpoutání zraku. Aby přemrštěné dekorace dávaly smysl, pomůže zaměřit se na klíčový rys, který máme přirozený sklon pozorovat, a pak si najít cestu skrz různé prvky ke konečnému významu - v této jasné, zářivé atmosféře na nás hledí temné zrcadlo, které zastrašuje dějiště scény: pochopit sílu zrcadla znamená pochopit název obrazu.
Prozíravost je moudřejší než opatrnost, vykresluje přesný portrét světa, využívá světlé i tmavé tóny, ale raději nevidí ani jeden. Každý si zaměňuje svoje vlastní znázornění světa se světem samotným, takže limitem jeho vidění jsou jeho hranice pro realitu. Rozhodnout se malovat jedním tónem nad druhým znamená zmenšit ho, žít v menším světě.
Tajemství, říkají lidé, je myslet positivně, dívat se na mraky kde raší slunce, pohřbít hluboko každý temný hrot negativity, soustředit se na to polobožství, prostřednictvím kterého se snažíme potlačit všechny nedostatky, které se nám dostanou do cesty - potom přijdou andělé, kteří nás korunují blažeností.
Tajemství lže! Není nic nebezpečnější, než snadná útěcha "všechno bude v pořádku", že časem se všechno zahojí nebo že se štěstí obrátí v náš prospěch. Toto nutkání vyloučit vše, co nezapadá do positivní cesty k sebepovznesení, vede k vytvoření mělké, falešné entity, ironicky udržované negativitou (která je základem toho "čím nechci být"). Je tedy neudržitelná, nepředvídatelná a není postavena na skutečných základech. Jak může člověk takto obelhávat sám sebe? Je to prostá úvaha.
I v tomto obraze jsme nuceni čelit negativitě, je to doslova jediná věc, která se nám dívá do očí a bez ní bychom se ztratili v bezvýznamných dekoracích. Tato prostá úvaha odráží vnitřní svědomí pesimismu, jistotu nepřízně osudu a špatnosti, jak vnitřní, tak vnější. Právě z moci pesimismu člověk nabírá síly, aby předvídal ty nejnepříznivější výsledky, a jedná opatrně tím, že přijímá přírodu jak krásnou tak krutou. Toto je vědomí, které činí riziko a laskavost skutečně krásnými.
Být vnitřně prozíravý znamená být blahodárný, spíše krotit než zanedbávat. Přijměte nedostatky, studujte svoje úvahy bez třpytu, naučte se co od sebe očekávat a za jakých okolností, abyste se vypořádali se skutečným "já" spíše než s požadovaným "já". Držet hada pod pravou paží jako rádce, jako je to vidět na tomto obraze, a rozhodovat se na základě důsledků, které by mohly mít vliv jak na mě tak na ostatní. Optimistický opak nás činí zranitelnějšími vůdči nám samým.
Vnější prozíravost je vnitřním kompasem ke světu jako nemilosrdnému místu. Lidé jsou součástí potravního řetězce. Jíme a někdy můžeme být snědeni. Ničíme přírodu, někdy se stávájí pohromy, které ničí nás. Trápení a bída jsou konstantou, proti které lidské úsilí prosperuje, důvod proč vznikají zákony a vzrůstají instituce. Někteří jsou v tomto sporu proti nespravedlnosti opomíjeni, pořádek je jen název, který jedna generace dává svému společenskému uspořádání. Kdysi byli otroci, dnes máme dělníky, zítřek je neznámý...
Prozíravost je třeba považovat za součást nemilosrdného chodu přírody a smířit se s tím, že utrpení bude existovat, ale nebude představováno jako nějaký druh osobního trestu. Čas přichází s novými nároky a je na nás, abychom byli připraveni.
Barokní umění lže. Nepředstavuje svět takový, jaký je, ale na rozdíl od bezduchého optimismu prohlubuje skutečnost, často skrze utrpení, aby se vynořila s jasnější pravdou.
- Artur Deus Dionisio