Autoportrét

V souvislosti umělecké kariéry Anthonyho van Dycka je příznačné, že jedním z jeho prvních děl je autoportrét. Čtrnáctiletý nebo patnáctiletý chlapec, který pravděpodobně právě dokončil malířské vzdělání, ale stále ještě měl před sebou další 4 roky než získal titul Mistra od Cechu sv. Lukáše, se zde již objevuje s chvástáním, na kterém není nic chlapeckého, ale místo toho projevuje stejnou důvěru ve své vlastní schopnosti, které by charakterizovaly jeho pozdější autoportréty od roku 1624 a později.

Použití silné pastózní techniky pro světlé oblasti čela a očí, jisté tahy štětcem při zobrazení načervenalých, rozcuchaných vlasů ještě nemusí ukázat vytříbenost jeho pozdější práce, která je ovlivněna Tizianem, ale již teď - zejména v jediném, rychlém tahu štětcem na okraji límce - obraz odhaluje úžasnou sebedůvěru.

Tento autoportrét stojí na začátku působivé série studií o sobě samém od van Dycka, které byly od roku 1620 prováděny ve stále rychlejším sledu: van Dyck jako cestovatel ovládající mnoho jazyků, který navštívil Itálii jako Rubens a měl transformační setkání s uměním Tiziana; pak jako primus inter pares ve sbírce portrétů slavných mužů své doby, v nichž se zobrazuje, jak sám sebe leptá; a jako dvořan v autoportrétu se slunečnicí, alegorii van Dyckovy neochvějné oddanosti ke králi Karlu I. Sloužil jako "hlavní malíř v ordináři jejich veličenstev", jako dvorní malíř ve službách anglického královského páru Karla I. a Henrietty Marie, od roku 1632 až do své předčasné smrti.

Autoportrét z let 1613-1614 již obsahuje mnoho důležitých vlastností van Dyckovy osobnosti, stejně jako některé jeho stylistické rysy. Byl van Dyck zázračným dítětem? Odpověď na tuto otázku musí být jistě kladná. 

Dnešní obraz vám představujeme díky Akademii výtvarných umění ve Vídni.