Bílá kočka

Bonnard zde využívá zkreslení k vytvoření vtipného obrazu této kočky, která se prohýbá v zádech. Zvláštní zvíře, přehnaně klenuté ve svých tlapkách, s hlavou staženou do ramen, očima jako štěrbiny a s vychytralým výrazem. Působí krotce a zároveň divoce. Malíř se dlouho rozhodoval o tvaru a poloze tlapek, jak je patrné z přípravných kreseb. Rentgenový snímek tohoto díla také odhaluje mnoho změn, z nichž některé jsou skutečně viditelné pouhým okem. „Umění není příroda", říkával Bonnard, a to do té míry, že se jeho Bílá kočka stala téměř karikaturou, „komickým a humorným obrazem vytvořeným díky genialitě svého pána, který ji tak dobře pozoroval a rozuměl" (Elisabeth Foucart-Walter). Dekorativní styl malby - význačnost klikatých linií, absence jakékoli hloubky postavy umístěné na plocho na pozadí - řadí toto dílo z roku 1894 do nabijské tradice. Japonská inspirace je patrná v odvážné, asymetrické kompozici i ve volbě námětu, takové, které bylo velmi oblíbené v grafikách, jež si Bonnard tak oblíbil. Zejména Hokusai (1760-1849) a Kuniyoshi (1797-1861) malovali tyto známé kočkovité šelmy. Bonnard během své tvorby vytvořil nespočet obrazů, které zobrazovaly kočky - někdy jako pouhý detail, viditelný ve větší či menší míře, jindy, jako v případě Bílé kočky, jako ústřední téma.