Ostrov v Attersee

Ze svých tří základních typů námětů - portrétů, alegorií a krajin - se Klimt naposledy dostal ke krajině. Zdá se, že za to mohou dva poněkud protichůdné aspekty jeho kariéry. Na jednu stranu, koncem 90. let 19. století, měl konečně čas a peníze, aby si mohl dovolit dovolené - doslova i umělecky - od portrétní tvorby, která mu dříve poskytovala hlavní ekonomickou obživu. Na druhou stranu kvůli stále spornější povaze jeho práce se takové dovolené staly duševní nutností. Krajinomalba, původně forma soukromé relaxace, se nakonec stala i životaschopným zdrojem příjmů, když podpora jeho pobuřujících veřejných alegorií postupně vysychala. Říká se, že Klimt byl fascinován vodou a dokázal celé hodiny jen tak zírat na jezero a sledovat měnící se vzorce světla a barev. Jeho obraz Ostrov v Attersee (litzlberský ostrov naproti stejnojmennému hostinci, kde pobýval v letech 1900 a 1907) k takovým zálibám jistě svědčí. Ačkoli by se některé aspekty obrazu daly označit za impresionistické nebo pointilistické, Klimt se nesnažil ani tak vykreslit účinky přirozeného světla, jako spíše vytvořit tónovou báseň, v níž různobarevné kapky barvy podobné intenzity vibrují společně v dokonalé harmonii. Klimtova vysoká horizontální linie je charakteristická jak pro pozdní impresionismus, tak pro secesi. V tomto případě horizont vytlačuje veškerou kompoziční aktivitu téměř mimo rovinu obrazu; více než devadesát procent obrazu tvoří čistá plocha, jemně modulované pole tahů štětcem, které téměř ztrácí objektivní realitu a blíží se totální abstrakci. Mistrovské dílo je nyní vystaveno v nejstarší galerii v Severní Americe, newyorské Galerii St. Etienne, která se specializuje na rakouský a německý expresionismus.