Autoportrét v klobouku

Když se Gauguin 1. září 1893 vrátil do Paříže po svém prvním pobytu v Polynésii, rozhodl se představit svá tahitská díla v naději, že tím ospravedlní svou "divokou" malbu. Jeho úsilí nebylo zcela úspěšné.

V listopadu nabídl obraz Lucemburskému muzeu, ale byl odmítnut. Také výstava jeho největších tahitských děl nebyla tak úspěšná, jak by si přál. Několik malířů a kritiků jako Degas, Jarry a Natanson ho podpořilo, ale většina umělců se k němu stavěla velmi odmítavě. Zdá se, že tento autoportrét je reakcí na tyto neúspěchy, novým potvrzením jeho vzpurného ducha. Za něj - jako zrcadlový obraz - Gauguin umisťuje slavné Manaò Tupapaú, podle jeho názoru nejdůležitější a nejvýznamnější dílo z jeho pobytu v Tichomoří. Portrétuje se v "tahitském" dekoru svého nového ateliéru, který nechal vymalovat žlutou a olivově zelenou barvou. Modrožlutý sarong vpravo připomíná, že je plný exotických cetek. Obraz, který na sebe klade, je obrazem nezkrotného umělce s "primitivními" rysy, jehož drsnost podtrhuje jednoduchá práce štětce a hrubý materiál plátna. Na zadní stranu obrazu namaloval Gauguin lehce pokřivenou tvář svého mladého přítele Williama Molarda (1862-1936). Molard, wagnerovský hudebník, měl v té době styky s evropskými bohémskými umělci z Montparnassu, z nichž někteří, jako Strindberg a Durio, pomohli Gauguinovu tvorbu dostat do povědomí veřejnosti. Obě strany obrazu dobře shrnují zimu 1893-1894, kdy malíř pobýval v Paříži. Toto krátké období položilo základy pro uvedení primitivismu do evropské kosmopolitní avantgardy na přelomu století.