Joos van Craesbeeck
Po rozdělení Nizozemí na kalvinistický sever a katolický jih se vlámští malíři vrátili ke starým náboženským motivům, aby obnovili katolickou tradici. A Craesbeeckova malba je toho zářným příkladem. Poustevník se uchýlil na odlehlé pobřeží, ale pokušení si světce našlo i tady. Jasné světlo ozařuje tmavý prostor a strašlivé události, které se tam odehrávají. Vidíme Antonína, jak sedí před svým příbytkem a svírá v ruce Písmo, aby se posílil. Moře vyplavilo smečku zlých duchů, kteří na něj dorážejí, z nichž nejblíž je mu lascivní žena. Scéně však dominuje obrovská mužská hlava, z níž vychází nespočet ďáblů, zlých myšlenek ve fyzické formě – zatímco muž sám zděšeně sleduje výtvory svojí mysli. V jeho čele – v rozevřené ráně – se usídlili ďábelské bytosti: mezi nimi najdeme malíře, brýle a ptačí hnízdo, což nechává diváka v údivu nad jejich záhadným významem. Craesbeeck chce varovat své bližní a tím navazuje na populární středověkou tradici: jak dokládá motiv makabrózní hlavy, byl ovlivněn „deníky“ Hieronyma Bosche, Pietera Brueghela a jejich následovníků.
Craesbeeck byl žákem Adriaena Brouwera a současníkem Davida Tenierse. I kdybychom odhlédli od značně neobvyklého námětu, je malba ze sbírky Karlsruhe nezaměnitelným Craesbeeckovým dílem, čistě co se týče stylu, barev a práce se světlem. Je to děsivé!