Henri de Toulouse-Lautrec
Fotografie mě fascinují, zejména ty velmi staré, které zobrazují život, jaký býval a zachycují prchavé výrazy tváře a pózy lidí, kteří tu byli před námi. Je na nich něco tak melancholického—jako by nám fotografie umožnila se téměř dotknout ducha. S fotografiemi také cítím silné spojení—a tím pádem i s minulostí a s lidmi, kteří v ní žili—ostatní druhy umění mi tak osobní spojení neposkytují. Je to samozřejmě jen můj osobní názor a nemusíte s ním souhlasit!
Ten pocit byl nejsilnější, když jsem vloni v létě stála v Musée Toulouse-Lautrec v Albi ve Francii. Henri Toulouse-Lautrec (1864-1901) byl fotografiemi také fascinován, protože věrně zachycovaly skutečný svět ne jen pouhý dojem z něj. Přestože byl malířem, nepřitahovala ho romantická stránka umění, řekl dokonce: “Nechci dělat věci krásné, chci je dělat skutečné.” Jeho vnímání života bylo stejně skutečné jako jeho utrpení, které zakoušel kvůli svým mnohým zdravotním postižením, a v jeho díle—ať už šlo o malby, litografie, ilustrace nebo fotografie—je vždy patrná snaha ukazovat pravdivé stránky života.
Fotografie nahoře je autoportrét umělce oblečeného jako Pierrot. Co to o něm vypovídá? Fotografie nám přináší tohoto muže obnaženého, ale pak přidává vnitřní bariéru tím, že je v převleku za někoho jiného. Je tu úmyslná lež, která nás přivádí k otázce, co je doopravdy skutečné a co ne. Dovolím si spekulovat o tom, že říká: ‘Nejsem klaun, ale musím tak žít.’ Trik vytváří nepřekonatelný pocit, že se dotýkáme opravdové podstaty umělce nebo toho, co je "skutečné", aniž bychom mu úplně podlehli. Tady to bude umělec, kdo se bude smát naposled.
Henri Toulouse-Lautrec zemřel na syfilis a alkoholismus v pouhých šestatřiceti letech.
Text napsala naše nová přispěvatelka Sára, doufám, že se vám líbí!
Prosím pomozte nám sponzorským darem dokončit novou verzi aplikace DailyArt: http://support.getdailyart.com