Den

V konečné podobě představuje kompozice Dne různé fáze bdění jako sled gest. "Ženy se probudily ze spánku a [některé] se chrání před přílivem denního světla; jiné tuto fázi překonaly a obdivují nádheru dne, kterou představují květiny rozeseté po spodní části obrazu. Expresivně nabitá gesta paží tvoří dohromady půlkruh a tvoří horní ornament díla. Linie těl jsou rozpojené, chodidla a nohy tvoří řadu uzavřených forem."

Tento popis předmětu od samotného Ferdinanda Hodlera se zaměřuje na jeho souhru symbolického výrazu a ornamentálního gesta. Pět žen sedí na modrém plátně na louce; zem je poseta jemnými květy, jejichž barva kopíruje barvu plátna. Když žlutavé světlo úsvitu vystoupí nad oblouk obzoru, čtyři krajní ženy se otočí čelem k postavě uprostřed, přičemž výraz vyjádřený pokrčením jejich těl a postavením paží a rukou se mění od bázlivého po nadšený. Žena uprostřed, s rukama zdviženýma jako při rituální modlitbě, se nastavuje paprskům světla, aniž by se před nimi chránila. V kombinaci s jemnými vzestupy a pády louky vytváří sled gest a taneční točení těl jemnou choreografii výrazových hodnot, která zahrnuje celý obraz.

Den svou světlou barevností a až extatickým ornamentem staví proti ponurosti Noci (představené v DailyArtu již dříve) blaženou symfonii růstu. Předlohou postav se stala Berthe Jacques, kterou si Hodler vzal v roce 1898. V jeho tvorbě představovala archetypální éterickou ženu, ztělesňující čistotu a pravdu.

Koncem 90. let 19. století vyhrál svůj boj o veřejné a materiální uznání. Proto lze Der Tag chápat také jako soukromý hymnus na světlo, které mu po deprivaci z předchozích let osvětlovalo život.

Z tohoto pohledu Hodler evokoval svou osobní situaci tím, že do svého umění vnesl radost z nového začátku. Obrovský úspěch obrazu na pařížské Exposition Universelle v roce 1900 a na devatenácté výstavě Vídeňské secese v roce 1904 pravděpodobně ovlivnil jeho rozhodnutí vytvořit další dvě verze.

Dnešní obraz představujeme díky Kunstmuseum Bern <3