Medúza

Ačkoli tato Medúza nebyla zmíněna v raných spisech umělcova díla od Filippa Baldinucciho a Domenica Berniniho, styl, smělost, se kterou jsou vyryti svíjejíci se hadi na hlavě postavy, a velice chytré concetto mramoru silně odkazují na Berniniho autorství.

Nestvůrná Medúza měla místo vlasů hady a kdo se na ni podíval, proměnil se v kámen. Perseus unikl její smrtonosné schopnosti tím, že na ni hleděl nepřímo přes vyleštěný kovový štít. Takto chráněný sťal Perseus spící Medúze hlavu.

Berniniho bysta zobrazuje strnulou Medúzu těsně před tím, než Perseus ukončil její život. Umělcova inspirace neplynula ani tak z Caravaggiova iluzivního štítu s Medúzinou zděšenou podobiznou, jako z poetického popisu tohoto díla v Giambattista Marinově La Galerii z roku 1619. Básník používá Medúzina slova, aby implicitně vyzval sochaře ke zpracovnání jejího zkamenění jako svého námětu: „Nevím, zda jsem byla vytesána dláty smrtelníků, nebo mě takovou učinil vlastní pohled do jasného skla."

Berniniho odezva je ukázka technické dovednosti a elánu, stvořená k vyvolání takového úžasu (stupore), že jím divák „zkamení". Umělec své dláto obrátil k jinému verši Marinova sonetu, ve kterém Medúza varuje čtenáře před pohledem na mramorovou verzi svého obličeje - umělecké dílo - jelikož i to je schopné proměnit člověka v kámen. Bernini navíc vytvořil (alespoň pro zasvěcené) paragone (srovnání) dvou sesterských umění: ut scultura poesis (jak sochařství, tak poezie): poezie je mluvící socha a socha je tichá poezie.

Italský spisovatel a teoretik umění Cesare Ripa spojuje Medúzu se závistí a její hady se zlými myšlenkami, které vyvolává zkažené srdce. Socha může být interpretována jako symbol umlčení žárlivých pomluv a vítězství diskrétnosti. Její význam mohl být pro Berniniho ještě pádnější a osobnější v souvislosti s náhlým ukončením vášnivé aféry s Constanzou Piccolomini (Bonarelli) v roce 1638, jejíž rysy jsou jasně shodné s Medúzinými.

-FS

P.S. Podívejte se na nejznámějších pět hlav Medúzy zde! Jsou nádherné i děsivé zároveň!