Max Beckmann
V minulém středečním díle "Myšlenek o umění" jsme se zamýšleli nad estetickým postojem, který by nám umožnil smysluplně a umělecky uvažovat o ošklivosti. Abychom odpověděli na to, na co jsme se ptali minulý týden: "Můžeme se v zoufalství posadit a přemýšlet o znepokojivé estetice?", budeme se muset podívat na perspektivu Jeroma Stolnitze, formalistického filozofa.
Stolnitz definuje estetický postoj jako nezaujatou kontemplaci, vědomou pouze ve funkci analyzovaného objektu samotného. Existuje mnoho typů zájmu, které jsou tedy z estetického postoje vyloučeny, jako je zájem vlastnit umělecké dílo z důvodu hrdosti nebo prestiže, zájem o jeho vzácnost nebo komerční hodnotu. Za estetické se nepovažují ani ty, které se týkají užitku, jako je zájem historika umění analyzujícího životopis umělce prostřednictvím jeho děl nebo zájem meteorologa týkající se krásných čar předpovědi počasí, který hledá informace. Pro Stolnitze estetické dílo izoluje, soustřeďuje toho, kdo kontempluje, odcizuje se všemu ostatnímu a pohlcuje jedince - je to okamžik oproštění se od čehokoli jiného, prožití nezaujaté jedinečnosti toho, co je prezentováno.
Nemusí tedy nutně upoutat naši pozornost krásou. Pokud hledáme nádhernou tapetu, kterou bychom pokryli svou ložnici, a přitom s tímto cílem analyzujeme různé papíry, nestavíme se k nim s estetickým postojem. Zatímco, a Stolnitz uvádí tento příklad, kdybychom v neděli ráno narazili na chudou ulici, kde se koná otevřený trh, pokrytou špínou, odpadky, zaneřáděnou odpadky, mohla by tato scenérie vyvolat takový dojem, že by zastínila naše předsudky; zmátla by nás a zaujala, dokonce by nás naplnila odporem. Vzdálené pozorování, které se střetává v nitru pozorovatele, je pro Stolnitze podstatou estetického. Souhlasíte s ním? :)
-Artur Dionisio