Ivan Kramskoi
V předchozích středečních Myšlenkách o umění jsme se zamýšleli nad významem estetična. Každodenní svět je poněkud ošklivý a chaotický; málokdy nám předkládá harmonii a soulad, které nám nezbývá než hledat v Umění. Je tedy poměrně rozumným předpokladem definovat umění jako bránu do světa rovnováhy a krásy - kde lze odplavit ducha od všednosti - a najít prostor plný smyslu, něco, co se tak těžko hledá mezi nahodilými událostmi našich dnů. Když náš únik pohltí podstatu toho, čemu se snažíme uniknout, začínáme být nesví. A to je možná důvod, proč máme tendenci bránit se nepříjemnostem mezi definicí estetického - a považujeme tolik děl za "neestetická" - protože jsou nepříjemná, nevyvážená, rušivá nebo prostě ošklivá. Nemůže však být právě tento postoj, kdy nejde o nic jiného než o to, postavit se čelem k povaze toho, co je nám předkládáno, bez jakéhokoli dalšího cíle než čistého pozorování, základní charakteristikou estetického postoje? Můžeme se v zoufalství posadit a přemýšlet o znepokojivé estetice? Odpovědi budeme hledat příští týden!
Artur Deus Dionisio