Max Beckmann
Autoportrét se sklenkou šampaňského je třetím autoportrétem Maxe Beckmanna (1884 - 1950), německého malíře, kreslíře, grafika, sochaře a spisovatele. Vznikl krátce po první světové válce. Na dřívějších autoportrétech se Beckmann prezentoval jako sanitář a malíř v ateliéru, nyní je z něj elegán ve smokingu v baru nočního klubu. Navazuje zde na tradičně často zobrazovaný motiv veselých pijáků a zhýralců, velmi oblíbený zejména v holandském a vlámském malířství 17. století. Tento portrét však nevyvolává dojem bujarého veselí. Umělcova hlava připomíná lebku, jeho pleť je nazelenalá, v očích probleskují červené a žluté odstíny. Tělo je do formátu plátna natěsnáno v křečovité, téměř zkroucené póze. V pozadí vidíme groteskně působícího smějícího se muže; stejná tvář se kření v zrcadle vlevo, jako zlověstná ozvěna.
Období bezprostředně po skončení první světové války se neslo ve znamení převratných politických i společenských změn. Zatímco se ti, kteří na válce zbohatli, chlubili svým jměním v nočních klubech, kabaretech a luxusních hotelech, masy lidí se potýkaly s chudobou. Beckmann se stylizuje do nejednoznačné identity churavějícího bonvivána, který se snaží vykřesat z života trochu radosti. Scéna se nejspíš odehrává v baru Frankfurter Hof v Berlíně, kde (podle dobových svědků) rád píval šampaňské. Tato role jej vystihuje: rezervovaný buržoa zdálky pozorující dění a nastavující zrcadlo společnosti.
Dnešní dílo vám představujeme díky frankfurtskému Städel Museum.
P.S. Líbí se vám tento autoportrét? Pak musíte vidět 12 nejikoničtějších a nejdůležitějších autoportrétů v dějinách umění!