Panna Maria s dítětem, svatou Annou a Janem Křtitelem (známější jako Kresba z domu Burlingtonových) je velká kresba Leonarda da Vinciho (1452-1519). Měřítko a formát naznačují, že byla podkladem k nějaké malbě, ovšem žádný z dochovaných obrazů Leonarda z ní přímo nevychází. Mohla vzniknout jako příprava pro zakázku francouzského krále Ludvíka XII., která se buď nedochovala, nebo nebyla realizována. Jedná se o jedinou dochovanou velkoformátovou Leonardovu kresbu.
Námět spojuje dvě témata oblíbená v 15. století ve Florencii: Pannu Marii s Ježíškem a malým Janem Křtitelem, a Pannu Marii s Ježíškem a svatou Annou. Kompozice je překvapivě složitá. Kolena žen směřují opačným směrem - Mariina doleva směrem z obrazu, zatímco její trup se stáčí prudce vpravo, čímž vzniká esovitý, spirálovitý pohyb. Přestože spodní části žen se od sebe vzdalují, jejich tváře se obracejí k sobě - připomínají odraz obličeje v zrcadle, tak těsný, že hranice mezi horními partiemi jejich těl téměř mizí, jako by sdílely jedinou formu. Točivá energie přechází i na malého Ježíše: jeho tělo, které matka přidržuje téměř v horizontální poloze, rotuje kolem vlastní osy, přičemž spodní polovina je natočena vzhůru a horní dolů.
Dva páry hlav jsou pečlivě komponovány: pohled a světelné akcenty u Ježíška kopírují jeho matku, zatímco Jan Křtitel reflektuje svatou Annu. Ve výměně pohledů se odehrává tiché drama. Anna se obdivně usmívá na Marii, jako by vzdávala úctu té, kterou budou všechna pokolení nazývat blahoslavenou, zatímco Marie sleduje Krista. Ten žehná svému staršímu bratranci Janovi, který požehnání navzdory svému věku pokorně přijímá, čímž předjímá svá pozdější slova, že mu „není hoden ani rozvázat řemínek u opánků.“ Annin vztyčený ukazováček v blízkosti hlav obou dětí směřuje k nebi, jako by ukazoval na skutečný zdroj požehnání - toto mnohoznačné gesto je pro Leonarda typické, najdeme ho i na obrazech Poslední večeře či Svatý Jan Křtitel.
P.S. Objevte nedokončená díla Leonarda da Vinciho! Více článků o tomto italském géniovi najdete níže.