Egon Schiele
Dlouhá, stoupající křivka mužových zad jako by napodobovala myšlenku stoupání nějakého velkého geologického útvaru. Ta záda jsou svět ve své prvotní podobě. Ti dva, naprosto spjatí a sjednocení ve své vzájemné osamělosti, se vznášejí nad těmi kopci, na tom rozcuchaném úletu bílé látky, jako by to byl sen o tom, co se jim děje. Je to tragické lpění na jediné životní jistotě: smrti? Obraz nám také připomíná okolnosti Schieleho vlastního života v tomto okamžiku. Je v předvečer odvodu do armády. Možná tedy náladu tohoto obrazu kalí a poučuje myšlenka, že je odváděn do náruče smrti. S velkou bezcitností si také právě vybral mezi dvěma ženami svého života. Jednu si vzal, druhou, dlouholetou modelku, opustil. Ve všem tom lpění a štěpení je tedy obrovské napětí. Samotné postavy jsou čistou, vydestilovanou Schieleho esencí: ta lehce neohrabaná kostnatost, zužující se prsty. Schieleho lidské kosti mají často tendenci vypadat větveně, příliš roztaženě a často i špatně sestavené, jako by se mohly při mocném tlesknutí božích rukou náhle rozpadnout. Ve způsobu, jakým se jeden člověk vztahuje k druhému, je často cítit podivné kroucení a svíjení, jako by se nikdy nic nevyřešilo. Často měl sklon malovat nebo kreslit lidské bytosti ve dvojicích, které se kroutí kolem sebe a skrz sebe jako plazi. Po svatbě začaly jeho portréty působit klidněji, vyrovnaněji, méně trýznivě, samotné lidské tělo bylo celkově zdravějším námětem, méně lpělo na životě jako na bárce lodi uprostřed oceánu. Ne tak zde. Objetí je zde podivně neuspokojivé: odpor a objetí v jednom. Možná je to spíše záležitost nutnosti než touhy. Nikdo nemůže přežít nároky smrti. Na konci se podívejte na datum - píše se rok 1915, probíhá první světová válka. Přeji vám hezký víkend!
ps. Schieleho mi navrhl Stefan (zdravím tebe i tvou přítelkyni!).