Kůň vyděšený bleskem

Ve dvacátých letech 19. století hrál kůň v Delacroixově umění zvláštní roli. Bylo tomu tak proto, že při přípravě význačné olejomalby Masakr na Chiosu (1824) si uvědomil, že pokud chce malovat historické výjevy, potřebuje důkladnou znalost anatomie koně. Rozhodující vliv na něj mělo romanticky vášnivé zobrazení koní Théodora Géricaulta, ale neopomněl do svého umění začlenit ani zážitky ze své cesty do Londýna v roce 1825. Hodně času věnoval studiu koní parthenónských mramorů v Britském muzeu, z nichž později vytvořil litografie, a jistě ho ovlivnila i tvorba oblíbených malířů zvířat. Nejbližší předobraz bílého vzpínajícího se koně s vlající hříbou na akvarelu v Budapeští lze nalézt na obraze Sawreyho Gilpina Koně v bouři (1797-1798). Delacroix musel znát toto dílo, vytvořené pro královskou akademii, protože téměř přesně okopíroval koně, který se odvrací od blesku uprostřed britského obrazu. Umělec tento nepodstatný detail přetvořil do hlavního motivu a pečlivým propracováním reakce zvířete vytvořil citový náboj, který dílo zásadně odlišuje od předlohy. V tomto akvarelu Delacroix dosáhl dokonalého sloučení emotivní síly krajiny a síly zobrazení zvířete. Rovina táhnoucí se do dálky a rozbouřená obloha, která jako by byla jejím prodloužením, tvoří pozadí pro výděšeného, vzpínajícího se koně, jako by to byla socha. Osvětlení, které protíná téměř neskutečně tmavě modrou oblohu, vrhá na vyplašené zvíře ostré světlo. Červená barva jeho oka a rozšířených nozder zesilují paniku do podoby vize. Síla pohybu koně a poryvy bouře mu čechrají hřívu, zatímco jeho ocas se zvedá opačným směrem. Delacroixův akvarel ztělesňuje vše, co kůň v očích romantiků představoval: sílu, ušlechtilost, nezkrotnou vášeň a zesílené emoce. Ačkoli Alfred Robaut, první monografista umělce, datoval dílo do roku 1824, tematické a stylistické souvislosti s jinými dramatickými zobrazeními vedou moderní badatele k názoru, že bylo namalováno později, někdy mezi lety 1825 a 1829.